Sbírám staré litinové vařiče na tekutý líh, bez nádržky.
Co o nich už vím.?
Krom toho že se mi líbí tak mohu říci že nic.
Doposud jsem o nich nenašel žádné pojednání nebo dokument.
Vím, že se používaly ještě po II. sv. válce.
Vím, že jsou jednoduché tak, že jednodušší být nemohou.
Vím, že mají velmi nestabilní plamen, čemuž měli odpomoci varianty komínků v hořáku.
Vím, že nesnáší průvan.
Vím, že výkon se prakticky nedá regulovat. S výjimkou, zhášedel s otvorem.
Vím, že mají krátkou dobu hoření, jen dle obsahu hořáku.. (proto se asi nepoužívaly na vaření, ale jen na ohřívání, aby se nemuselo zatápět).
Vím, že později byly hořáky s volným plamenem nahrazeny hořákem s drobnými otvory, se zplynováním (jako dlouho vyráběný plechový hliníkový turistický “Horal”, nebo známější a dokonalejší Trangia). V mojí sbírce do ní vlastně nepatřící plechový vařič 34.
Vím, že ty s volnou hladinou lihu byly vytlačeny vařiči s nádržkou a zplynováním, hořákem a regulačním ventilkem, zpočátku s litinovým podstavcem, později plechovými ( např. MEVA). Je jich v bazarech a aukcích poměrně značné množství. (Na nich již bylo zřejmě možno i normálně vařit) Existují už i jako dvouvařiče.
Vím, že existoval hybryd. Z nádržky přes kohout vytékal líh uprostřed hořáku a rozléval se po něm.
Vím, že se občas objevují i lihové vařiče - hořáky knotové
Už vím, že všechny výše popsané varianty se nabízeli současně už v katalogu okolo roku 1920.
Vím, že lihové vařiče z domácností vytlačily vařiče elektrické, a nakonec i z chat a turistiky vařiče plynové.
Vím, že lihové vařiče se doposud z řady praktických důvodů těší přízni jachtařů.
Vím, že do současnosti přežil litinový vařič jako ozdobná sestava na udržování teplého pokrmu viz. vařič 30. Tady se již často nepoužívá jako palivo líh ale “čajová” svíčka. Tato, pro zajímavost do sbírky zařazená sestava je složena z hořáku, ozdobného podstavce, dvou svícnů a pánve.
Vím, že většina z nich buď není kompletní, nebo to jsou sestavy z různých k sobě nenáležejících dílů, za účelem lepšího prodeje.
Vím, že nejčastěji se objevují podstavce, několika vzhledů, viz. Galerie. Nejběžnější je ten u vařiče 1.
Vím, že hořáky jsou lité s jedním až pěti komínky (průduchy, difuzory), nebo plechové s komínky sedmi.
Vím, že mřížky (rošt), jsou – li, bývají často prasklé.
Vím, že zhášedla bývají nejzdobnější část vařiče, často bývaly u podstavce na řetízku a přes to se zřejmě většinou ztratili jako první. Později litinu nahradil plech, již bez zdobení, jen s prolisem.
Vím, že některé podstavce měli ještě odjímatelnou rukověť na přenášení.
Vím, že to je zatím asi vše.
Mé dedukce (možná nesprávné):
Zatím jsem jejich obdoby viděl na Aukrech polskem, českém, maďarském a Ebay rakouském, německém a v USA. ( Údajně nejsou k vidění ve Francii. To by odpovídalo na Rakousko-Uherský původ, stejně jako nápisy Spiritus - Kocher - Wiena, nebo made in Austria.
A proč se o nich nikde nepíše? Možná je správný názor majitelky Muzea kamen. Byl to nevýznamný vedlejší produkt kdejaké slévarničky. Výroba na zakázku pro prodejce, nebo doplňková výroba, když nebyla jiná práce. Tomu by nasvědčovalo i to, že možná býval jako model použit jiný vařič, lze tak usuzovat podle drobných odchylek v rozměru a postupně se horšícím reliéfu dekoru.
Jejich počátek je dán dostupností paliva, to je průmyslovou výrobou lihu. Z brambor a z melasy, odpadu při výrobě cukru z cukrové řepy. Tento postup vznikl roku 1814. kniha Industriál - paměť - východiska
To také vysvětluje jejich hlavní rozšíření: hlavně tam kde se pěstovala řepa nebo brambory. Lihovarů bylo veliké množství.(Pokusím se v historii lihovarů zapátrat.)
Lihovarský spolek v Praze vznikl r.1870 a
účelem jeho jest hájiti zájmy průmyslu lihovarského v každé příčině
Už existuje Muzeum cukrovarnictví, lihovarnictví, řepařství.
Pod jakými názvy lze vařiče na webu najít:
English: spirit, spiritus, alcohol stove - brener - rechaud
German: spirituskocher, spiritusbrenner
Hungary: spiritusz fözö, spiritusz égö
Poland: kuchenka spirytusowa, maszynka spirytusowa, palnik spirituszowy
Czech: lihový vařič, lihový hořák, lihový kahan
Pro lampy a vařiče se ve starých prospektech používají různé názvy pro benzín:
47.
Benzin, nafta, ligroin, bcnzolin, gasolín. — Angl.: benzine, benzene. — Franc.: benzine, hydru-re de phényle, bicarbure ďhy-drogěne, — Lat.: benzinům, bicarburelum hydrogeniae. — Není.: Benz(ol)m, Benzen, Pe-troleurnbenzin, Petroleumaether, Gasaether, Gazolin, Gasolin, Ligroin. — Port.: benzina. — Spán.: bencina. — Vlas.: benzina.
V obchodu rozlišujeme kamenouhelný benzin čili benzol, benzin z destiloven hnědého uhlí a benzin vlastní, přicházející z továren zpracujících naftu. Tuto získávají ze země (Pensylvánie, Rumunsko, Halič, Kavkaz) destilací a chemickými pochody na tyto látky: petrolejový ether (kerosen) o bodu varu 40—70°, gasolin vroucí mezi 70 až 80°, petrolejový benzin 80 až 100°, ligroin 100—120°, olej k čistění 120—150°, petrolej destilující mezi 150—300°, mazadlové a parafinové oleje nad 300°C. První čtyři tvoří tekutiny bezbarvé, řídké, velmi snadno vznětlivé. Výborně rozpouštějí tuky a smíšeny se vzduchem dávají směse shořující s velkým vývojem tepla. Spalují je ve zvláštních hořácích s punčoškou Auerovou k osvětlovacím a projekčním účelům, v motorech ku hnaní automobilů, člunů a aero plánů.
Benzin kamenouhelný, č., 50. — petrolejový, č, vi/ 47
Benzina, p,, r., 47.
viz. zdroj: František Mrskoš: Chemické názvosloví pro fotografy amatéry 1925
Copyright (c) 2007 vlasem - Design & kód: Tvorba Webu